V únoru a březnu jsme v naší instagramové skupině #ctemeubatche četly knížku německé autorky Olivie Wenzel Tisíckrát obejít strach, což už ale určitě víte z předchozího článku o přípravě naší knižní výpravy, kde se mimo jiné dozvíte, proč jsme se vydaly právě do Sudet, ale i další detaily z přípravy. Tentokrát nás z Prahy vyráželo sedm, už prověřenou skladbu z Expedice Ignis fatuus a Výpravy Nažluto doplnila Yasmine.
Poslední březnovou sobotu jsme se tedy už skoro obligátně sešly na Hlaváku, abychom vyrazily vlakem do severočeské metropole. Počasí bylo tradičně spíš horší, ale zase lepší, než původně hrozily meteorologické předpovědi, které nám slibovaly déšť. Nálada na začátku cesty byla uvolněná, čemuž možná pomohl i poněkud divoký prostup naší skupiny skrze vagóny extrémně dlouhého rychlíku do Berlína, kde jsme samozřejmě měly jízdenky na úplně opačný konec vlaku, než u kterého jsme vylezly na perón. Své zřejmě udělala i skutečnost, že skoro nikdo nedorazil s prázdnou a sešlo se nám jídla, jako bychom jely zásobovat nějaké vojenské ležení. Z toho se tedy musíme pro příště poučit!
Snídani – samozřejmě s parááádním batchem –jsme si daly v ústecké kavárně Coffeeup a pak už jsme se vydaly směrem k Masarykovu zdymadlu, přičemž už tehdy se tak trochu provalilo, že moje tvrzení o tom, že první den bude cesta skoro po rovince, se ne tak docela zakládalo na pravdě. Na svou obhajobu bych ale chtěla říci, že pojem rovinka je do určité míry subjektivní a že mám zkreslený pojem o tom, co lze považovat za kopec, i v důsledku toho, že při cestě od domu na nejbližší tramvajovou zastávku denně překonávám na pětiset metrech víc než padesátimetrový převýšení, takže jsem vlastně v běžném životě takovej vysokohorskej šerpa. Přesto mám ale pocit, že atmosféra prvého dne byla víc než dobrá a užily jsme si na cestě nejenom spoustu zábavy, ale i nádherný výhledy na Labe vinoucí se mezi kopci Českého Středohoří a probouzející se jarní přírodu. A pauza na občerstvení v podobě improvizovaného pikniku za trafostanicí – to taky příště napravím (slibuju!) – samozřejmě byla. Doladit to alespoň po stránce gastronomické nám zase pomohla zrnka od Gourmet kávy, kde pro vás pořád máme slevu (10 % s kódem "holkybatch10" do konce dubna s k) na balíčky ze sekce Specialty.
Každopádně trasa vedoucí částečně po naučné stezce NS Větruše – Vrkoč při západním břehu Labe a následně na druhém břehu po zelené pod přírodní rezervací PR Sluneční stráň a po žluté trase pod skalním útvarem Čertova jizba je famózní (s kamennými moři, ponechanými vývraty atd.)
Je tedy nutno říci, že ne všichni jsme byli v ideální kondici, takže do Sebuzínky, kterou jsme si pracovně nazvaly jako „ubytování z Pinterestu“, jsme dorazily z části poněkud pošramocené (nějaká ta bolavá kolínka, klenby a puchýře holt byly, ale to k hajkování už tak nějak patří a je to daň za zdolávání vrcholů).
Následoval společný večer, kdy jsme se nejprve jsme si, možná trochu v nesouladu s vizí offline akce, zahrály hru Hitster, kde nás doslova rozdrtila Áďa, která je regulérně rychlejší než Shazam. A pak jsme se konečně pustily do diskuse nad knihou Tisíckrát obejít strach. A diskuse to byla plodná, ačkoliv jsme se vlastně shodly, že knížka nesplnila v případě většiny mnohých z nás očekávání, především pak že exeperimentální forma – i když ne až zas tak – vlastně zvítězila nad obsahem. Probraly jsme to horem dolem a posdílely řadu tipů na knihy, z nichž mě nejvíc i ve vztahu k bůklabí knize nejvíc utkvěla původem nigerijská autorka žijící od roku 2014 v Praze, a to Helen Oyeyemi, konkrétně její kniha Dívka jménem Boy, která má spojovat podobná témata jako Olivia Wenzel s mýty, anebo snad dokonce i folklórem, být bohatá na aluze a mnohem čtivější.
Druhý den ráno jsme neodolaly snídaňové nabídce a rozhodně nelitujeme, naopak ubytování v Sebuzínce jednoduše musíme doporučit, protože čerstvé croissanty, lívance, ale třeba i vajíčka, džus, káva, to všechno bylo a my jsme vyrážely dál na cestu spokojené. Jenže…
Jenže vzhledem k fyzickým indispozicím části z nás jsme se musely rozdělit a já tak můžu dál psát jen o nás čtyřech, které jsme se vydaly zdolat Varhošť, to znamená více než čtyřsetmetrové převýšení. Ale ještě kousek před ním nás ohromila Krkavčí skála, která sice nenabízí kruhový rozhled jako varhošťská rozhledna, ale zase působí romanticky a v létě na ní určitě budou nádherné rozbřesky, anebo západy slunce. Ačkoliv teda jít to potmě dolů, to bych rozhodně nedoporučovala. Pak už jsme ale pozvolna scházely do Litoměřic, přiměřeně hrdé na svůj výkon a natěšené oběd.
Celkem jsme ušly skoro 33 km a skupina jdoucí přes Varhošť dokonce i 1000 m vystoupala. Bylo to náročné, ale krásné, a stále nám to dává smysl, vést knižní klub tak, že se zvedneme ze židlí a vyrazíme za dobrodružstvím. Chceme být inkluzivní. Chceme překonávat svoje fyzický možnosti, vystoupit z denních stereotypů, chceme se setkávat, i když jsme třeba každá jiná. Je to naše cesta jak chápat ostatní, anebo se o to alespoň pokoušet, ať už tím, že o nich čteme a diskutujeme – to obecně –, anebo naběhneme do lesa a společně zdoláváme výzvy – v mikroměřítku.
V dubnu začínáme nový (dvouměsíční) bookclub. Přidáš se k nám?