Druhý off-line bookclub Holek u Batche byl částečně on-line a taky hodně smolnej. Dalo by se říct,...
Off-line bookclub Holek u Batche se o víkendu 30. listopadu a 1. prosince vydal na první oficiální výpravu spojenou s knižním klubem, a to po stopách knihy Ignis fatuus od Petry Klabouchové, tedy na
Šumavu. A nejely jen Holky u Batche, ale i naše milé čtenářky. No, nebudeme chodit kolem horké kaše, výprava byla úspěšná a my to s vámi chceme sdílet.
Výpravu jsme chystaly již nějaké ty týdny dopředu a původně jsme se chtěly vydat blíže k pramenům Křemelné a přespat na horské chatě Pancíř, jenže než jsme se rozhoupaly, nebyly pro naši pětičlennou skupinku volné pokoje, takže jsme musely měnit plán. A protože nejsem tak docela špatná produkční – říkala Denča –, nemusely jsme s holkami výpravu zrušit, jen jsme ji přeplánovaly.
V sobotu posledního listopadu jsme se sešly Na Knížecí a nasedly do autobusu směr Sušice. My Holky u Batche, tedy Míša, Denča a Magda, a naše spolučtenářky Adél a Janča. V autobuse jsme ještě sice pracovaly na adventním kalendáři, který si určitě nenechte ujít a poslechněte si jej tady, ale v Sušici jsme se již od práce odpoutaly a spěchaly na brunch do oprávněně vyhlášeného Kafe Žebřík. Vzhledem ke zpoždění autobusu to tedy bylo poněkud v kalupu, ale užily jsme si to na sto procent. Trhané hovězí, kynutá bapka s nutellou a samozřejmě batch.
Atmosféra, ačkoliv jsme se některé vzájemně viděly poprvé, se uvolnila hned při výstupu z autobusu v naší snídaňové destinaci díky epickým hláškám, které nás provázely nakonec celou výpravou.
„Je mu hodně!“
„Dej to pryč, mně se z toho dělá mdlo.“
Lokálním autobusem jsme dojely do Prášil – naší hikerské počáteční destinace – bez zpoždění a vypravily se ostrým stoupáním do nitra Šumavy, kde nás po prvních sedmi kilometrech čekala bývalá sklářská osada Hůrka (německy Hurkenthal) s kaplí, ve které se odehrál údajný tanec vojáků s mrtvými těly sklářů a ve které se odehrává i část děje knihy Ignis fatuus. Bylo slunečno a Hůrecké údolí vypadalo jak z cestovního katalogu.
V turistickém přístřešku jsme si pak udělaly pauzu na kávu. Vezly jsme si s sebou i zrnka, která jsme dostaly v rámci spolupráce s Gourmetkávou (Kenya Baragwi), od které pro vás máme i slevový kód „holky10“ právě na kávy ze sekce Specialty. Kromě kávy nás Míša pohostila citronovou bábovkou, Janča domácím perníkem a Adél fantastickým skořicovým čajem. Nálada byla perfektní, chuťové pohárky uspokojené, žádné bludičky nás nepřekvapily a my jsme mohly vyrazit dál.
Nejprve jsme šly lesem a pak již po cyklostezce podél silnice na Železnou Rudu, kde jsme si chvílemi připadaly jako v časové smyčce, protože jen jsme se objevily na vrcholu jednoho kopce, hned jsme před sebou viděly další, téměř stejný. Rychle se smrákalo a poslední tři kilometry jsem již šly po krajnici v úplné tmě, já asi kilometr vepředu, holky ve skupince za mnou, všechny poctivě vybavené reflexními prvky, takže jsme sice bludičky neviděly, zato řidiči projíždějící tou dobou okolo nás je viděli určitě.
Nakonec jsme ale bez úhony dorazily do Železné Rudy, kde jsme měly objednaný parádní apartmán hned na náměstí. Místo abychom po takovém turistickém výkonu hned odpadly, jsme si ale povídaly až do půlnoci. A bylo to jednoduše skvělý.
O to krušnější bylo ráno, které nás nakonec donutilo improvizovat a namísto výšlapu na vrchol Můstek (1235 m n. m.), který se tyčí nad prameništěm řeky Křemelná, jsme se vypravily k Čertovu jezeru, ke kterému je to popravdě taky docela stoupák. Počasí nám zase přálo a všechno bylo vyzdobené malebnou jinovatkou a ostrý horský vzduch nás okamžitě probral. U Čertova jezera jsme si daly zase malý coffeebreak a obligátní společné focení. A přestože na fotce vypadáme celkem v pohodě, únava z předchozího dne a různé tělesné indispozice jako puchýře o sobě už dávaly vědět, a to nás ještě čekaly různé karamboly na náledí a sestup podél špičácké sjezdovky.
A pak přišlo mrzení. Nejdříve zavřený bufet na nádraží Špičák, inverze a vlezlý chlad, ale i příchod do Bistra Zrno v Klatovech až po čase oběda, kde jsme se musely spokojit se zákusky. Batch ale měli výborný (z naší oblíbené pražírny Kmen) a nalili nám do termosky horkou vodu na těstoviny, takže vše odpuštěno. Cesta vlakem byla nakonec zase plná hlášek, smíchu a taky excelových výzev, protože pořád je, co se učit.
Celkem jsme daly 24,5 km na túře, ale vůbec nepochybuju o tom, že s cestami po městech to dalo přes 30 km. Bylo to terapeutické, prověřilo to naše fyzické i psychické síly a rozhodně nás to natěšilo na další výpravu k bookclubu prosinec-leden, kterou pro Vás už máme v obrysech připravenou a která bude nepochybně zase skvostná.
Těšíte se? My moc!
