Druhý off-line bookclub Holek u Batche byl částečně on-line a taky hodně smolnej. Dalo by se říct, že se na nás smůla lepila jak na June, hlavní hrdinku románu Nažluto, a ještě k tomu nezaslouženě. Kdo ale mohl tušit, když jsme s děvčaty spřádaly plány, že bude zrovna o víkendu 25.-26. ledna kulminovat vlna chřipkové epidemie?! Přesto jsme v omezené sestavě vyrazily a užily si jak společnou diskusi nad knížkou, tak výšlap do Hřenska, a chceme vám o tom vyprávět...
Výpravu jsem měla v obrysech načrtnutou již v polovině prosince a jak měla původně vypadat, jste si mohli přečíst v jednom z předchozích článků. Po úspěchu Expedice Ignis fatuus jsme měly vyrazit dokonce v sedmičlenné skupině. Přípravy byly velkolepé. Jenže nejdřív se chřipka nalepila na mě – já se z ní teda stačila alespoň částečně vzpamatovat – a pak i na Terku, Adél a Yasmine, takže nakonec jsme jely jen my tři Holky u Batche a naše spolučtenářka Lucka. Nebudeme lhát, mrzelo nás to dost, protože se mělo zdokumentovat, jak pěkně se naše komunita rozrůstá, z čehož máme ohromnou radost, ale co už. Užily jsme si to i tak.
V sobotu ráno jsme se tedy tři odolné a jedna chřipkou zocelená sešly na pražském Hlaváku, abychom nasedly do rychlíku směr Děčín a vydaly se vstříc novým dobrodružstvím. Předpověď počasí hlásila zataženo, beze srážek, takže nás rozhodně nemohlo překvapit, že jsme v cílové destinaci vystupovaly v dešti. Ostatně kdo mě zná, dobře ví, že déšť je moje hikerský počasí a osud (je to určitá analogie tvrzení, že hůlka si vybírá kouzelníka). A tak jsme se mezi kapkami deště vydaly do OKR espresso baru, který jsme už v předchozím roce s Míšou vyzkoušely a kde jsme byly moc spokojené. Tam se nám podařilo nejenom přečkat největší nepřízeň počasí, parádně se občerstvit, ale taky se seznámit s jedním roztomilým corgi-chlupáčem.
Po pořádné dávce batche jsme pokračovaly autobusem do nedaleké obce Růžová, odkud jsme se již vypravily do prvního cíle naší výpravy, a to na rozhlednu Růženka. Cesta to byla napínavá především kvůli ušlapanému zledovatělému sněhu a pěkně ostrému větru, který nás přivítal na Pastevním vrchu, kde se tahle netradiční stavba nachází. Ačkoliv má výšku jen 6 m a je postavena v úrovni pouhých 402 m n. m., poskytuje exkluzivní kruhový rozhled a můžete z ní vidět nejznámější kopce Českého středohoří, Dečínský Sněžník a řadu dalších vrcholků i za německou hranicí. S Růženkou, která ze všeho nejvíc připomíná křížence skafandru a chobotnice, jsme si samozřejmě pořídily i společný snímek, než jsme se konečně vydaly po žluté turistické značce do Hřenska.
Pokračování naší výpravy pak bylo chvíli pohodlnější a my jsme v dobrém rozmaru špacírovaly přes Janov, kde jsme si daly pauzu na čaj a svačinu, do dalšího cíle naší cesty, kterým byla Stará Plynárna. Přestože se počasí vcelku umoudřilo, následky lesní těžby nám v druhé polovině trasy trochu zavařily, protože značnou část cesty za Janovem jsme strávily v brázdách po těžké lesnické technice a na turistické obuvi se nám vytvořila solidní hliněná platforma. Holt, byla to cesta smolná, ale my nejsme žádný holky nafrněný, jsme Holky u Batche a náladu si zkazit nedáme, hlavně když je dostatek kafe a jídla.
Odměnou za útrapy během cesty nám bylo skvostné ubytování. Starou Plynárnu v Hřensku jsem znala z fotek a nikdy by mě nenapadlo, že se v ní dá přespat, natož tak pohodlně. Celý tenhle tajemný objekt v sevření skal, který byl postaven už roku 1905, jsme nakonec měly pro sebe. A dokonce se nám podařilo pro rozpravu nad knížkou Nažluto spojit i s Adél, která cestu kvůli chřipce musela vzdát. Byly jsme z toho popravdě skoro naměkko. Mě samotnou cesta krátce po nemoci docela zmohla, takže jsem se celkem brzy odporoučela do náruče spánku, nicméně holky se ještě srdnatě věnovaly společnému večernímu programu, který zahrnoval film a společné tvoření.
Vzhledem k tomu, že nás nakonec jelo téměř o polovinu méně, než bylo v plánu, přehodnotily jsme v průběhu předchozího večera plány na neděli, kdy jsme původně chtěly navštívit vyhlášenou asijskou restauraci v Novém Boru, a rozhodly jsme se výpravu trochu zkrátit a společně se Nažluto naobědvat v Praze dle Míšina holešovického tipu. Ve vlaku z Děčína jsme si navíc užily přímo zenovou čtenářskou chvilku a tak nakonec všechno (nepřízni osudu navzdory) dobře dopadlo a my se těšíme, že si to za dva měsíce zase zopakujeme s novou knížkou v bookclubu únor-březen. Ideálně bez nemocí a bez deště!
Přidáte se?