Rok 2024 je za námi a byl opět velmi plodný. V případě Holek u Batche zejména na knížky. Sama jsem přečetla přes čtyři desítky knih a k tomu ještě nějaké naposlouchala jako mluvené slovo, a proto bych vám ráda představila své top 3 tituly, které mě vloni zaujaly. Taky jsem docela náročná čtenářka, a tak vím jak je těžké čtenáře zaujmout, zejména v tak velké produkci titulů, která u nás každoročně je. Tady je tedy můj výběr, přičemž se dopředu omlouvám, že v něm jsou všechny položky vydané dříve než v minulém roce.
Čtyři ženy a jeden pohřeb
Autorka s upřímností a laskavým humorem zobrazuje proměnu ženských hrdinek na pozadí traumat dvacátého století: arménské genocidy, občanské války, dvou světových válek a sovětské nadvlády. Silný příběh o silných ženách, nominovaný na prestižní literární ocenění Bolšaja kniga, čtenáře znovu přesvědčí o nevyzpytatelnosti života, o tom, že štěstí přichází, když ho nejméně čekáme. Především však vypráví o lásce – té, která je často nedosažitelná, ale když ji konečně najdeme, zůstane nám na celý život.
Na Čtyři ženy a jeden pohřeb jsem se moc těšila, protože už předchozí knížka od arménské spisovatelky Narine Abgarjan (Tři jablka spadlá z nebe) mě naprosto okouzlila. Kromě toho mám slabost pro ruskojazyčné spisovatelky jako je třeba Ljudmila Ulická (aktuálně žijící jako emigrantka v Německu) a obecně pro nakladatelství PROSTOR, které pro nás objevilo třeba Elenu Ferrante.
Autorka nám servíruje životní příběh jednoho prostého venkovského muže, který je ústřední postavou milostného mnohoúhelníku, a to v kulisách chudého arménského městečka v průběhu překotného 20. století. A ačkoliv by se mohlo zdát (ostatně v originále se kniha jmenuje Simon), že hlavní postavou této knihy je právě onen muž, jehož smrtí četba začíná, jde zde především o ženy. Navzdory hluboce zakořeněnému patriarchátu jsou vždy silnější než muži. Jsou to ženy překonávající psychické i fyzické strádání, čelící násilí a následkům válek, které nerozpoutaly. Jejich hutné příběhy do sebe vzájemně zapadají, prolínají se a někdy až tragikomicky ovlivňují. To vše je okořeněno jistou dávkou mystiky, poetickým a laskavým jazykem i špetkou humoru.
Máte-li chuť objevovat, dojmout se, zasmát, přečíst si o síle lásky, anebo třeba jen zjistit, co se skrývá za akvamarínovou obálkou, neváhejte!
Portrét novomanželky
Zima 1561. Mladičkou Lukrécii, vévodkyni z Ferrary, manžel Alfonso znenadání odveze na opuštěné venkovské sídlo. Když poprvé usedají k večeři, přepadne unavenou novomanželku temné podezření. Proč ji odvezl do téhle pustiny? Chce ji zabít. Až dosud žila šestnáctiletá Lukrécie s rodinou za zdmi přepychového paláce ve Florencii. Zde je úplně sama, vydána na milost a nemilost manželovým rozmarům. Co si počne? Má proti vévodovi Alfonsovi, o dvanáct let staršímu válečníkovi, šanci? Dokáže přežít? Portrét novomanželky nám strhujícím způsobem líčí, jak to tehdy mohlo být. A mladá žena, jež zápasila o život před dávnými stoletími, na stránkách románu ožívá a vzbuzuje v nás zaujetí, obavy, soucit i napětí.
Tak jako u předchozího tipu mě k Portrétu novomanželky přilákala předchozí autorčina knížka, kterou byl kritiky i čtenáři oceňovaný román o Williamu Shakespearovi, respektive o jeho manželce a vzniku jedné slavné divadelní hry, kterou lze z názvu snadno odtušit (Hamnet). Obě knihy mají několik společných rysů, a to nejenom zasazení do 16. století a upřednostnění ženské, skutečně žijící, ovšem historicky přirozeně upozaděné vypravěčky, ale především brilantní a bohatý jazyk, jaký můžete znát z takové klasiky jako je Feuchtwangerova Židovka z Toleda, anebo Waltariho Pád Cařihradu.
Přiznám se, že historické romány čtu jen velmi málo a zpravidla mě nudí. Portrét novomanželky je ale napsaný tak, že vás na začátku vtáhne a na konci vyplivne, ani nevíte jak, ale rozhodně s očima navrch hlavy. Autorka mistrně stupňuje napětí a se čtenářem si pohrává, takže nejenže nevěříte démonickému vévodovi Alfonsovi a jeho proradnému příteli, ale chvílemi nevěříte ani samotné Lukrécii. A všechny ty popisy, ze kterých máte pocit, jakoby jste byli přímo na místě a potají přihlíželi?! Tohle je prostě knižní delikatesa!
Tajná historie
Vím, že jsem měla za úkol vybrat tři knížky. Jenže to bych musela zamlčet Tajnou historii. Ta na mne v knižní podobě vyskakovala (a vyskakuje) na instagramu téměř neustále. A to vyšla pod taktovkou nakladatelství Argo, u kterého mimochodem vyšel i Portrét novomanželky, už v roce 2017, navíc nešlo tehdy ani o první český překlad (ten vyšel dokonce už v roce 1996, v originále už v roce 1992). Pořád jsem se k ní nemohla odhodlat, protože je to bichle a protože je vlastně téměř k nesehnání. A tak jsem rozhodla pro kompromis a objednala si ji jako nezkrácenou, dvaadvacetihodinovou audioknihu. No, a rozhodně nelituju, ačkoliv si to stejně budu muset nakonec i přečíst, protože to bylo perfektní, strhující a nemohla jsem přestat poslouchat (dokonce jsem si kvůli tomu chtěla vzít dovolenou, takhle dobrý to bylo).
Tahle kniha má všechno. Atraktivní (anti)hrdiny, kulisy univerzity, lásku romantickou i zvrhlou, divokost, intelektuální hloubku, intriky, manipulaci, přátelství, třídní rozdíly a nakonec i vraždu/y. Může člověk zabít někoho, koho má rád? Můžete někoho zároveň milovat i nenávidět? A dají se láska a nenávist utajit? A co vražda? Není nakonec nejtěžší všechno utajit před sama sebou?
Ke knížkám se obvykle často nevracím, ale k téhle jo, k téhle se vrátím. A pokud by vás přeci jen odradila šestisetstránková cihla, načtený je to díky nakladatelství One Hot Book a Danielu Bambasovi, kterého můžete znát třeba z výborné komorní inscenace Divadla na Vinohradech Ucho (inspirované stejnojmenným filmem), znamenitě. Jen si možná budete muset vzít volno.
Napište nám na instagram @holkyubatche, co nejlepšího jste za minulý rok přečetli, anebo se přidejte do našeho bookclubu #ctemeubatche. 📚